Kodex kanonického práva z roku 1983

Kanonické právo katolické církve
	Ius vigens (současné právo);
	Kodex kanonického práva z roku 1983; (Omnium in mentem, Magnum principium); Kodex kánonů východních církví; Další dokumenty a zdroje:; Ad tuendam fidem, Ex corde Ecclesiae, Indulgentiarum Doctrina, Praedicate evangelium, Veritatis gaudium, obyčej, Reformy manželského procesu papeže Františka, Církevní přikázání; II. vatikánský koncil: Christus Dominus, Lumen gentium, Optatam totius, Orientalium ecclesiarum, Presbyterorum ordinis, Sacrosanctum concilium;
	Právní dějiny katolické církve;
	Jus antiquum (r. 33–1140): Starověké předpisy (Didaché, Constitutiones Apostolorum, Canones apostolorum); Sbírky starověkých kánonů (Dionysianae, quadripartita, Quesnelliana, Wigorniensis); Decretum Gelasianum, Symmachiánské padělky, Pseudoisidorské dekretálie (Konstantinova donace), Gregoriánská reforma (Boj o investituru, Dictatus papae, Libertas Ecclesiae, Plenitudo potestatis); Jus novum (r. 1140–1563): Corpus iuris canonici – Gratiánův dekret (Dekretista, capitulum Episcopi, Margaritae), Ius commune, Decretales Gregorii IX (Dekretalista), Regulae Iuris, Extravagantes, Liber Septimus; Jus novissimum (r. 1563–1918):; Tridentský koncil – Benedictus Deus, Tametsi, Apostolicae Sedis moderationi; Jus codicis (1918 – současnost): Kodex kanonického práva 1917, Ecclesiae Sanctae, Kodex kanonického práva 1983; Další: Contractum trinius, Papežský soudce-delegát, Opční právo;
	Východní katolické kanonické právo;

Kodex kanonického práva z roku 1983 (zkráceně 1983 CIC z latinského názvu Codex Iuris Canonici), nazývaný také Johanno-Pavlovský kodex,^[1] je „základním souborem církevních zákonů pro latinskou církev“.^[2] Jedná se o druhou a současnou komplexní kodifikaci kanonického zákonodárství pro latinskou církev sui iuris katolické církve. Byl promulgován 25. ledna 1983 Janem Pavlem II.^[2] a právní účinnosti nabyl první neděli adventní (27. listopadu) 1983.^[3] Nahradil Kodex kanonického práva z roku 1917, který byl promulgován Benediktem XV. 27. května 1917.

Historie

Viz též: Kanonické právo katolické církve a Kodex kánonů východních církví

Pozadí

Současný Kodex kanonického práva je druhou komplexní kodifikací neliturgických předpisů latinské církve, která nahradila Pio-Benediktinský kodex, jenž byl vyhlášen Benediktem XV. v roce 1917.^[4]^[5]

Když papež Jan XXIII. vyhlásil nový ekumenický koncil katolické církve, oznámil také záměr revidovat CIC z roku 1917.^[2]

Práce

Pontificia Commissio Codici iuris canonici recognoscendo, která byla založena v roce 1963, pracovala na revizi Kodexu kanonického práva z roku 1917 po celý pontifikát Pavla VI. a dokončila ji v prvních letech pontifikátu Jana Pavla II.

Sacræ disciplinæ leges

25. ledna 1983^[2] Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Sacrae disciplinae leges^[6] vyhlásil Kodex kanonického práva z roku 1983 pro všechny členy katolické církve, kteří patřili k latinské církvi. Tato apoštolská konstituce zavedla Kodex kanonického práva z roku 1983 pro latinskou církev,^[2] který vstoupil v platnost první neděli následujícího adventu,^[2] tedy 27. listopadu 1983.^[3]

V proslovu k účastníkům kurzu na Gregoriánské univerzitě v Římě o novém Kodexu kanonického práva, který papež pronesl 21. listopadu 1983, označil nový kodex za „poslední dokument II. vatikánského koncilu“.^[7]

Oficiální jazyk

Přestože existuje řada překladů kodexu z roku 1983, právní sílu má pouze původní latinský text.^[8]

Ekleziologická inspirace kodexu z roku 1983

Hlavní článek: Filozofie, teologie a základní teorie katolického kanonického práva a Katolická ekleziologie

Dekret II. vatikánského koncilu Optatam totius (č. 16) vzhledem k rozhodnutí reformovat stávající kodex stanovil, že „učení kanonického práva má brát v úvahu tajemství církve podle dogmatické konstituce De Ecclesia“. Pio-benediktinský kodex z roku 1917 byl ve skutečnosti strukturován podle dělení římského práva na „normy, osoby, věci, procesy, tresty“.

Jan Pavel II. popsal ekleziologickou inspiraci Kodexu z roku 1983 takto:^[2]

Nástroj, kterým kodex je, plně odpovídá povaze církve, zejména tak, jak je navržen učením II. vatikánského koncilu obecně a zvláště jeho ekleziologickým učením. Vskutku, v jistém smyslu lze tento nový kodex chápat jako velkou snahu o překlad téhož učení, tedy koncilní ekleziologie, do kanonického jazyka. Jestliže však není možné dokonale přeložit do kanonického jazyka koncilní obraz církve, přesto by se v tomto obrazu měl vždy nacházet pokud možno jeho základní referenční bod.

Kodex z roku 1983 je tedy sestaven pokud možno podle „tajemství církve“, přičemž nejvýznamnější knihy – druhá, třetí a čtvrtá – odpovídají munus regendi, munus sanctificandi a munus docendi („poslání“ řízení, bohoslužby/posvěcování a učitelského úřadu), které zase vycházejí z královské, kněžské a prorocké úlohy či poslání Krista.^[9]

Podrobně o struktuře

Kodex kanonického práva z roku 1983 obsahuje 1752 kánonů^[10] neboli zákonů, většinou rozdělených do paragrafů (označovaných „§“) a/nebo čísel (označovaných „°“). Proto by se citace kodexu zapsala jako kán. (nebo kánon) 934, §2, 1°.^[11]

Pododdíly

Kodex je rozdělen do sedmi knih, které se dále dělí na části, oddíly, statě, hlavy a články. Ne každá kniha obsahuje všech pět pododdílů. Hierarchicky uspořádané pododdíly jsou tyto:

Kniha (Liber)
- Část (Pars)
  - Oddíl (Sectio)
    - Stať (Titulus)
      - Hlava (Caput)
        Článek (Art.)

Většina kodexu nevyužívá všechna tato dělení, ale jedním z příkladů v českém překladu z roku 1994 je např.:

„KNIHA II BOŽÍ LID;
- ČÁST 2 HIERARCHICKÉ ZŘÍZENÍ CÍRKVE;
  - Oddíl 2 MÍSTNÍ CÍRKVE A JEJICH PŘESTAVENÍ;
    - Stať III – VNITŘNÍ USPOŘÁDÁNÍ MÍSTNÍCH CÍRKVÍ;
      - Hlava 2 – Diecézní kurie;
        Článek 2 – Kancléř a ostatní notáři. Archívy.“

Základní jednotkou kodexu je kánon. Jeho dílčí části vypadají následovně

Kánon (Kán. 321 –)
- Paragraf (§, např.: – § 2.)
  - Číslo (°, např.: 3°)

Některé kánony obsahují „čísla“ bez „paragrafů“, zatímco většina kánonů obsahuje „paragrafy“ a většina „paragrafů“ neobsahuje „čísla“.

Osnova

Osnova sedmi knih Kodexu kanonického práva z roku 1983 je následující:

KNIHA I
VŠEOBECNÉ NORMY (Kán. 1–203)
Vysvětluje obecné použití zákonů

KNIHA II
BOŽÍ LID (Kán. 204–746)
Rozebírá práva a povinnosti laiků a duchovních a nastiňuje hierarchické uspořádání církve

KNIHA III
UČITELSKÝ ÚŘAD CÍRKVE (Kán. 747–833)
Křesťanská služba, misijní činnost, vzdělávání a sociální komunikace

KNIHA IV
POSVĚCUJÍCÍ SLUŽBA CÍRKVE (Kán. 834–1253)
Svátosti a jiné bohoslužebné úkony; bohoslužebná místa; svátky a postní dny

KNIHA V
MAJETEK CÍRKVE (Kán. 1254–1310)
Vlastnictví, smlouvy a závěti; obdoba občanského obchodního práva

KNIHA VI
CÍRKEVNÍ TRESTY (Kán. 1311–1399)
Zločiny a tresty

KNIHA VII
SOUDNÍ A MIMOSOUDNÍ ŘÍZENÍ (Kán. 1400–1752)
Procesní právo; soudy a tribunály; zvláštní procesy; trestní řízení; správní řízení.

Shrnutí

KNIHA I
VŠEOBECNÉ NORMY (Kán. 1–203)

Tato část kodexu obsahuje obecná pravidla týkající se

pramenů práva
fyzických a právnických osob
správy a úřadů
počítání času

Prameny práva jsou zákony (včetně zvyků jako zvláštního způsobu legislativy z důvodu nutnosti schválení zákonodárcem), které obsahují univerzální předpisy, obecné vyhlášky (legislativní nebo prováděcí), instrukce a zákony, které se vztahují ke zvláštní skupině a v případě zákonů jsou touto skupinou samy uzákoněny, a správní akty, které rozhodují pouze o jednotlivých případech.

Osoby jsou fyzické nebo právnické osoby. Ne každý je považován za „fyzickou osobu“ podle definice kodexu z roku 1983, protože osobou s následnými povinnostmi a právy se člověk stává až křtem.

Kodex stanoví podmínky platnosti právního úkonu, zejména pokud jde o formu, donucení, nesprávné pochopení a chybějící účast.

Právní moc se dělí na tři složky: zákonodárnou, výkonnou a soudní. Schopnost provádět právní úkony může být spojena s úřadem nebo může být delegována na osobu. Jmenování a ztráta církevního úřadu jsou zákonem upraveny.

Čas upravuje předpis, který jde ruku v ruce s národními předpisy, ale lze ho dosáhnout pouze v dobré víře a časovými definicemi.

KNIHA II
BOŽÍ LID (Kán. 204–746)

Kniha druhá popisuje „Boží lid“. Pojednává o obecných právech a povinnostech členů církve a dále o uspořádání církve od Svatého stolce až po místní farnost.

Hierarchické uspořádání řeholních a sekulárních institutů a společností apoštolského života je ukázáno v míře dostatečné pro vysvětlení rozsahu použitelnosti předpisů druhé části. Řeholní institut je společnost, v níž členové podle příslušného práva skládají veřejné sliby. Tato kniha je rozdělena do tří částí:

Křesťanští věřící
Hierarchické uspořádání církve
Instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života

Věřícím křesťanům ukazuje společné povinnosti věřících, povinnosti laiků a povinnosti svěcených služebníků nebo kleriků se zvláštním zřetelem na formaci a inkardinaci a exkardinaci kleriků a osobních prelátů. Dále jsou konstituována sdružení křesťanských věřících, zejména jejich uznání za právnickou osobu, rozdělená na sdružení veřejná, soukromá a sdružení laiků.

Druhá část nese název „Hierarchické zřízení církve“. Tato část popisuje složení, práva a povinnosti nejvyššího orgánu církve, který se skládá z římského papeže, kolegia biskupů, biskupské synody, kolegia kardinálů, římské kurie a papežských legátů.

V otázce zasvěceného života kodex upřesňuje, že sekulární institut je institut zasvěceného života, v němž věřící křesťané žijící ve světě usilují o dokonalost lásky a snaží se přispívat k posvěcení světa, zejména zevnitř. Společnosti apoštolského života skládají sliby pouze soukromé povahy.

KNIHA III
UČITELSKÝ ÚŘAD CÍRKVE (Kán. 747–833)

Kniha III. popisuje učitelský úřad církve. Formami výuky jsou služba Božímu slovu v podobě kázání Božího slova a katechetického vyučování, misijní činnost církve, katolické vzdělávání ve školách, na katolických univerzitách a jiných vysokých školách a na církevních univerzitách a fakultách, komunikační nástroje a zejména knihy a konečně vyznání víry.

KNIHA IV
POSVĚCUJÍCÍ SLUŽBA CÍRKVE (Kán. 834–1253)

Ve čtvrté knize je vysvětleno fungování církve a její duchovní úkony. Tato kniha se skládá ze tří částí

svátosti
ostatní bohoslužebné úkony
posvátná místa a doby

Svátosti jsou křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. U jednotlivých svátostí jsou popsány podmínky, obřad a jeho účastníci.

Dalšími úkony bohoslužby jsou svátostiny, liturgie hodin, církevní pohřby, úcta ke svatým, úcta k posvátných obrazům a relikviím, slib a přísaha.

Posvátná místa jsou ta, která jsou určena k bohoslužbě nebo k pohřbívání věřících. Kodex zná pět druhů posvátných míst: kostely, oratoře a soukromé kaple, svatyně, oltáře a hřbitovy. Posvátné dny jsou zasvěcené svátky, sváteční dny a kající dny.^[12]

KNIHA V
MAJETEK CÍRKVE (Kán. 1254–1310)

Viz též: Smlouva (katolické kanonické právo)

Tato část Corpus Iuris představuje úpravu občanského práva. Jsou zde obsaženy pokyny týkající se nabývání a správy věcí, zejména nabývání darováním buď aktem inter vivos, nebo aktem mortis causa, a smlouvy se zvláštní péčí o vyživovací povinnost.

KNIHA VI
CÍRKEVNÍ TRESTY (Kán. 1311–1399)

Tato kniha obsahuje kanonickou obdobu civilního trestního práva. Kniha má dvě části:

delikty a tresty obecně
tresty za jednotlivé delikty

První část deklaruje nutnost porušení zákona a ukazuje hranice a požadavky takového trestního zákona. Vymezuje důvody, které vylučují trestnost, jako je nedostatek užívání rozumu, nezletilost (méně než sedmnáct let), právní nebo skutkový omyl, chybějící zavinění nebo úmysl a sebeobrana. Dále popisuje případy z hlediska společenského jako spolupachatelství, úmyslné zavinění a pokus. Možné tresty jsou cenzury (exkomunikace a suspenze), tresty expiatorní (zákaz nebo příkaz týkající se pobytu na určitém místě nebo území, zbavení moci, úřadu, funkce, práva, výsady, způsobilosti, přízně, titulu nebo insignií) a trestní nápravná opatření a pokání. Nakonec je upraveno právo na aplikaci a zánik trestů.

Kánon 1374 implicitně odkazoval na trest exkomunikace pro svobodné zednáře,^[13] který byl prosazen kánonem 2335 kodexu z roku 1917, jenž právo stíhat a exkomunikovat římskokatolické svobodné zednáře svěřil výhradně papeži. V roce 1981 Posvátná kongregace pro nauku víry znovu potvrdila, že kanonické právo zakazuje „katolíkům pod trestem exkomunikace zapisovat se do zednářských nebo jiných podobných sdružení.“^[14] Členství bylo stále zakázáno v dokumentu z roku 1983, ale důraz byl kladen na zákaz pro zednáře přijímat svaté přijímání.^[15]

Druhá část ukazuje jednotlivé delikty, rozdělené na delikty proti náboženství a jednotě církve, delikty proti církevním autoritám a svobodě církve, delikty proti zvláštním povinnostem, delikty proti lidskému životu a svobodě, uzurpování církevních funkcí a delikty při jejich výkonu a zločin lži. Kromě těchto případů (a případů uvedených v jiných zákonech) lze potrestat vnější porušení božského nebo kanonického práva, pokud zvláštní závažnost porušení vyžaduje trest a je naléhavě třeba zabránit skandálům nebo je napravit.

Revize z roku 2021

Hlavní článek: Pascite gregem Dei

Viz též: Sexuální souhlas v právu

Katolická církev v červnu 2021 aktualizovala VI. knihu svého Kodexu kanonického práva z roku 1983 (v platnost vstoupila 8. prosince 2021) a stanovila jasnější pravidla pro řadu trestných činů, včetně sexuálních. Revize byla výsledkem dlouhého procesu zahájeného v roce 2009 s cílem lépe předcházet a řešit případy sexuálního zneužívání v katolické církvi, kterého se dopustily duchovní osoby na nezletilých dětech svěřených do jejich péče, ale také na zranitelných dospělých, nebo jiné sexuální delikty, které církev považuje za hříšné kvůli porušení kněžského celibátu v katolické církvi. Papež František, arcibiskup Filippo Iannone a další představitelé prohlásili, že biskupové byli v minulosti při trestání pachatelů příliš shovívaví, zčásti kvůli volnému prostoru, který umožňovalo vágní znění kanonického práva, a formálně zavedli laicizaci jako trest za některé sexuální delikty.^[16]

V katolické teologii je Dekalog (neboli Desatero) očíslován tak, že šesté přikázání zní „Nesesmilníš“. Katolická církev vykládá šesté přikázání mnohem šířeji než jen jako cizoložství (nemanželský sex) a týká se souboru přestupků proti čistotě. Z tohoto širokého výkladu šestého přikázání vycházejí revidovaná ustanovení o sexuálních deliktech. Ustanovení kánonu 1395 § 3 jsou založena na donucení, neboť vyžadují důkaz o použití „násilí, hrozeb nebo zneužití jeho autority“. Kánon 1398 § 1 popisuje sexuální trestné činy, u nichž byla oběť považována za neschopnou dát souhlas (z důvodu „obvyklého [nedokonalého] používání rozumu“). U osob považovaných za neschopné souhlasit neexistuje svobodně daný souhlas s pohlavním stykem.^[17]

KNIHA VII
SOUDNÍ A MIMOSOUDNÍ ŘÍZENÍ (Kán. 1400–1752)

Kniha VII. obsahuje soudní řízení. Je rozdělena do pěti částí.

Obecné normy o soudech
Soudní řízení sporné
Některá zvláštní řízení
Trestní řízení
Řízení o správním odvolání zbavení farářů úřadu a jejich přeložení

Část 1

První část obecně definuje soudní systém, jeho dvě místní instance a římského papeže jako nejvyššího soudce se zastoupením tribunálů Apoštolského stolce, zejména Římské roty. Určuje účastníky soudního řízení, soudce, auditory a relátory, promotora spravedlnosti, obhájce svazku, notáře, navrhovatele, odpůrce a prokurátory pro soudní řízení a advokáty. Nakonec popisuje pravidla kázně, která mají být dodržována u tribunálů, s povinnostmi soudců a soudních úředníků, pořadím rozhodování, lhůtami a prodlevami, místem soudního řízení, osobami, které mají být připuštěny k soudu, způsobem přípravy a vedení listin a žalobami a výjimkami obecně i konkrétně.

Část 2

Sporné řízení začíná úvodním žalobním návrhem a citací a oznámením právního úkonu. Ke spojení věci dochází, když jsou podmínky sporu vymezeny soudcem, a to prostřednictvím usnesení soudce. Dále je v této části vysvětlen průběh soudního sporu, zejména nepřítomnost účastníka, vstup třetí osoby do řízení a dokazování. Existuje šest druhů důkazů: prohlášení stran, listiny, svědecké výpovědi, znalecké posudky, soudní ohledání a prohlídka a domněnky. Po provedení důkazů se listiny zveřejní, věc se uzavře a poté se projedná. Případ končí vynesením rozsudku soudce. Rozsudek lze napadnout stížností na neplatnost a odvoláním. Nakonec je upravena res iudicata a restitutio in integrum, výkon rozsudku, soudní výlohy a bezplatná právní pomoc. Jako alternativa k tomuto spornému řízení existuje možnost ústního sporného řízení.

Část 3

Viz též: Reformy manželského procesu o neplatnosti manželství papeže Františka

Třetí část definuje zvláštní procesy a jejich zvláštní předpisy, proces pro prohlášení neplatnosti manželství, případy rozluky manželů, proces pro dispens od manželství ratum sed non consummatum, proces v případě domnělé smrti manželů a případy pro prohlášení neplatnosti kněžského svěcení. V této části jsou také uvedeny způsoby, jak se vyhnout soudním procesům.

Část 4

Čtvrtá část uvádí průběh trestního řízení s předběžným vyšetřováním, soudním řízením a adhezním řízením.

Část 5

V poslední části jsou uvedeny způsoby řízení o administrativním opravném prostředku, který může podat každá osoba, která tvrdí, že byla poškozena dekretem, a odvolání nebo přeložení farářů s uvedením důvodů odvolání nebo přeložení.

Poslední kánon z roku 1752 končí teleologickou a právní zásadou, že nejvyšším zákonem církve je spása duší (obecně formulováno Salus animarum lex suprema est).

Změny

Viz též: Derogace#Katolické kanonické právo

Po vyhlášení Kodexu kanonického práva v roce 1983 jej papežové devětkrát novelizovali.

Ad tuendam fidem

Dne 18. května 1998 vydal papež Jan Pavel II. motu proprio Ad tuendam fidem, kterým změnil dva kánony (750 a 1371) Kodexu kanonického práva z roku 1983 a také dva kánony (598 a 1436) Kodexu kánonů východních církví z roku 1990, aby přidal „nové normy, které výslovně ukládají povinnost zachovávat pravdy navržené definitivním způsobem magisteriem církve a které také stanoví související kanonické sankce“.^[18]

Omnium in mentem

Hlavní článek: Omnium in mentem

26. října 2009 vydal Benedikt XVI. motu proprio Omnium in Mentem, kterým změnil pět kánonů (1008, 1009, 1086, 1117, 1124) Kodexu kanonického práva z roku 1983 a objasnil, že mezi osobami ve svěceních získali pouze biskupové a kněží moc a poslání jednat v osobě Krista Hlavy, zatímco jáhni získali schopnost vykonávat diakonii služby, slova a lásky. Změny také odstranily formální odpad od katolické víry jako důvod, který katolíky zprošťuje kanonické formy manželství.^[19]^[20]

Mitis Iudex Dominus Iesus

Hlavní článek: Reformy papeže Františka v oblasti procesů o neplatnosti manželství

15. srpna 2015 vydal papež František motu proprio Mitis iudex Dominus Iesus, kterým změnil dvacet jedna kánonů (1671–1691), aby reformoval proces rozhodování o neplatnosti manželství. Dokument byl zveřejněn 8. září 2015.^[21]^[22]

De concordia inter codices

Papež František vydal 31. května 2016 motu proprio De concordia inter codices, kterým změnil deset kánonů (111, 112, 535, 868, 1108, 1109, 1111, 1112, 1116 a 1127), aby sladil normy latinského Kodexu kanonického práva s normami Kodexu kánonů východních církví. Učinil tak po konzultaci s komisí odborníků na východní a latinské kanonické právo, kterou zorganizovala Papežská rada pro legislativní texty.^[23]

Magnum principium

Hlavní článek: Magnum principium

Papež František vydal 3. září 2017 motu proprio Magnum principium, kterým změnil jeden kánon (838) a udělil biskupským konferencím pravomoc nad liturgickými překlady.^[24]

Communis vita

Dne 19. března 2019 vydal papež František apoštolský list motu proprio Communis vita,^[25] který zavádí ipso facto propuštění řeholníků a řeholnic, kteří jsou celý rok neoprávněně nepřítomni ve svém řeholním domě. Nahrazuje kánony 694 a 729 v plném rozsahu, přičemž vstupuje v platnost 10. dubna 2019.

Authenticum charismatis

Dne 1. listopadu 2020^[26] vydal papež František motu proprio Authenticum charismatis, kterým byl změněn kánon 579 tak, že diecézní biskupové latinské církve musí před vydáním dekretu o zřízení nového řeholního institutu diecézního práva získat předchozí povolení Apoštolského stolce, aby byla zajištěna jeho platnost. Vacatio legis platilo do 10. listopadu 2020.^[27]

Spiritus Domini

Motu proprio Spiritus Domini bylo vydáno 11. ledna 2021; mění Kodex kanonického práva (kánon 230 § 1) a stanoví, že ustanovená služba akolyty a lektora je otevřena „laikům“, tj. mužům i ženám, namísto dosavadních „laiků (mužů)“. Tato změna podle Františka potvrzuje „doktrinální vývoj“, k němuž došlo v posledních letech.^[28]^[29]^[30]

Pascite gregem Dei

Apoštolská konstituce Pascite gregem Dei změnila knihu VI. Její změny vstoupily v platnost 8. prosince 2021.^[31]^[32]^[33]

Competentias quasdam decernere

Motu proprio Competentias quasdam decernere vydané 15. února 2022 změnilo některé kánony.^[34]

Recognitum librum VI

Apoštolský list vydaný ve formě motu proprio, Recognitum librum VI, publikovaný 26. dubna 2022, mění jednu větu v kánonu 695.^[35]

18. května 2022 rescriptum

Papež František změnil reskriptem zveřejněným 18. května 2022 kánon 588 §2 týkající se hlavních řeholních řádů. Změna stanovila, že po obdržení písemného povolení od Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života může rada institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života papežského práva jmenovat nebo zvolit za hlavního představeného „neklerického člena“, tj. laika. Tato změna vstoupila v platnost okamžitě.^[36]^[37]

Významné kánony

Viz též: Kánon (kanonické právo)

Kánon 285, o činnostech katolických kněží neobvyklých pro duchovního, včetně služby ve veřejných úřadech
Kánon 332 definuje papežskou abdikaci
Kánon 844 upravuje communicatio in sacris
Kánon 915 zakazuje podávat svaté přijímání těm, na které byl uvalen nebo vyhlášen trest exkomunikace nebo interdiktu, nebo kteří tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu
Kánon 1324 upravuje zmírnění trestů
Kánon 1397 § 2 se týká trestů, které hrozí těm, kdo provádějí potraty

Východní ekvivalent

Jan Pavel II. později vyhlásil kodex kanonického práva pro 22 východních katolických církví sui iuris – Kodex kánonů východních církví – prostřednictvím apoštolské konstituce Sacri Canones z 18. října 1990.^[38]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 1983 Code of Canon Law na anglické Wikipedii.

↑ PETERS, Edward Neal. Master Page on the Johanno-Pauline Code of 1983 [online]. CanonLaw.info, rev. 2016-04-14 [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. (angličtina)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g JAN PAVEL II. Sacrae Disciplinae Leges [online]. Svatý stolec, 1983, rev. 2013-01-11 [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. (angličtina)
↑ ^a ^b BRIGGS, Kenneth A. NEW CANON LAW CODE IN EFFECT FOR CATHOLICS. The New York Times. 1983-11-27. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (angličtina)
↑ Ap. Const. Providentissima Mater Ecclesia
↑ Canon Law. In: Catholic Encyclopedia. [s.l.]: newadvent.org, 2018-04-03. Dostupné online. (angličtina)
↑ STRAVINSKA, Peter M. J. Our Sunday Visitor's Catholic Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 1998. Dostupné online. ISBN 0-87973-669-0. S. 187. (angličtina)
↑ Ai partecipanti al corso sul nuovo Codice di Diritto Canonico (21 novembre 1983) [online]. Svatý stolec, 1983-11-21, rev. 2018-08-26 [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. (italština)
↑ Master Page on the Johanno-Pauline Code of 1983 [online]. CanonLaw.info, rev. 2013-01-11 [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Confer „CANON LAW AND COMMUNIO Writings on the Constitutional Law of the Church“, 1, 1 [online]. eugeniocorecco.ch, rev. 2014-03-26 [cit. 2023-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-26. (angličtina)
↑ PETERS, Edward Neal. A Simple Overview of Canon Law [online]. Canonlaw.info, rev. 2013-06-11 [cit. 2023-02-01]. Dostupné online. (angličtina)
↑ ALESANDRO, John. The Code of Canon Law: Twenty-Five Years Later. New Theology Review. 5. 2008, s. 5–15. Dostupné online. (angličtina)
↑ Code of Canon Law [online]. IntraText, rev. 2013-01-11 [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)
↑ KARL, Keating. What is the Catholic Church's official position on Freemasonry? [online]. ewtn.com [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)
↑ ŠEPER, Franjo; HAMER, Jérôme. Declaration concerning status of Catholics becoming Freemasons [online]. Sacred Congregation for the Doctrine of the Faith, 1981-02-17 [cit. 2023-02-26]. Dostupné online. (angličtina)
↑ RATZINGER, Joseph; HAMER, Jérôme. Declaration on Masonic associations [online]. Sacred Congregation for the Doctrine of the Faith, 1983-11-26 [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)
↑ PULLELLA, Philip. Pope revises Church law, updates rules on sexual abuse [online]. Reuters, 2021-06-01, rev. 2021-06-02 [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)
↑ New Book VI of the Code of Canon Law, 01.06.2021 [online]. Vatican Bulletin. Holy See Press Office, 2021-06-01, rev. 2021-06-02 [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)
↑ JAN PAVEL II. Ad tuendam fidem (Motu Proprio) [online]. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 1998-05-18, rev. 2018-03-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ BENEDIKT XVI. Omnium in Mentem (Motu Proprio) [online]. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 2009-12-15, rev. 2018-03-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ GAVIN, Fintan. Leaving the Catholic Church no Longer Possible". [online]. technomancy.org, 2010-10-29 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ PAPEŽ FRANTIŠEK. Mitis Iudex Dominus Iesus (Motu Proprio) [online]. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 2015-08-15, rev. 2018-03-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Pope Francis reforms Church law in marital nullity trials [online]. Vatican Radio, rev. 2015-09-08 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ PAPEŽ FRANTIŠEK. De concordia inter codices (Motu Proprio) [online]. Dicastero per la Comunicazione – Libreria Editrice Vaticana, 2016-05-31, rev. 2018-03-10 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (latina)
↑ PAPEŽ FRANTIŠEK. Magnum Principium (Motu Proprio) [online]. Dicastero per la Comunicazione – Libreria Editrice Vaticana, 2017-09-09, rev. 2018-03-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Pope Francis: New rules for religious life [online]. VaticanNews.va, rev. 2019-03-26 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ PAPEŽ FRANTIŠEK. Authenticum charismatis [online]. Dicastero per la Comunicazione – Libreria Editrice Vaticana, 2020-11-01, rev. 2020-11-04 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (latina)
↑ BROCKHAUS, Hannah. Pope Francis requires bishops to have Vatican permission for new diocesan religious institutes [online]. CNA, 2020-11-04 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Pope Francis: Ministries of lector and acolyte to be open to women [online]. Vatican News, 2021-01-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ MARES, Courtney. Pope Francis admits women to ministries of lector and acolyte in new motu proprio [online]. Catholic News Agency, 2021-01-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Francis changes Catholic Church law: women explicitly allowed as lectors, altar servers [online]. National Catholic Reporter, 2021-01-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Vatican tells bishops to get serious on crime and punishment [online]. Crux, 2021-06-01, rev. 2021-06-10 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Press Conference to present the new Book VI of the Code of Canon Law [online]. press.vatican.va, 2021-06-03 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ CARDINALE, Gianni. Sistema penale. Giro di vite sui reati nella Chiesa. La giustizia „abbraccia“ la carità [online]. avvenire.it, 2021-12-09, rev. 2021-12-21 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (italština)
↑ Pope Francis changes 10 articles of the Code of Canon Law, which rules the Church [online]. Catholic News Agency, rev. 2022-02-22 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ MARES, Courtney. Pope Francis updates canon law on dismissal from religious institutes [online]. Catholic News Agency, 2022-04-26 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)
↑ BROCKHAUS, Hannah. Pope Francis changes rules for major superiors of religious orders [online]. Catholic News Agency, 2022-05-18 [cit. 2023-02-08]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Pope Francis allows lay members to govern clerical religious orders [online]. The Pillar, 2022-05-18 [cit. 2023-02-08]. Dostupné online. (angličtina)
↑ CCEO – Table of Contents – IntraText CT [online]. intratext.com, rev. 2018-04-03 [cit. 2023-02-08]. Dostupné online. (angličtina)

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kodex kanonického práva na Wikimedia Commons
Kodex kanonického práva (česky)
Kodex kanonického práva (česky – neoficiální překlad)
[1983] Codex Iuris Canonici původní a jediný úřední latinský text (latinsky)
1983 Code of Canon Law (anglicky)
1983 Code of Canon Law Anglický překlad vypracovala Společnost kanonického práva Velké Británie a Irska za pomoci Společnosti kanonického práva Austrálie a Nového Zélandu a Kanadské společnosti kanonického práva. (anglicky)

[1] PETERS, Edward Neal. Master Page on the Johanno-Pauline Code of 1983 [online]. CanonLaw.info, rev. 2016-04-14 [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. (angličtina)

[jp2-2] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g JAN PAVEL II. Sacrae Disciplinae Leges [online]. Svatý stolec, 1983, rev. 2013-01-11 [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. (angličtina)

[Briggs-3] BRIGGS, Kenneth A. NEW CANON LAW CODE IN EFFECT FOR CATHOLICS. The New York Times. 1983-11-27. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (angličtina)

[4] Ap. Const. Providentissima Mater Ecclesia

[5] Canon Law. In: Catholic Encyclopedia. [s.l.]: newadvent.org, 2018-04-03. Dostupné online. (angličtina)

[6] STRAVINSKA, Peter M. J. Our Sunday Visitor's Catholic Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 1998. Dostupné online. ISBN 0-87973-669-0. S. 187. (angličtina)

[7] Ai partecipanti al corso sul nuovo Codice di Diritto Canonico (21 novembre 1983) [online]. Svatý stolec, 1983-11-21, rev. 2018-08-26 [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. (italština)

[8] Master Page on the Johanno-Pauline Code of 1983 [online]. CanonLaw.info, rev. 2013-01-11 [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. (angličtina)

[9] Confer „CANON LAW AND COMMUNIO Writings on the Constitutional Law of the Church“, 1, 1 [online]. eugeniocorecco.ch, rev. 2014-03-26 [cit. 2023-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-26. (angličtina)

[10] PETERS, Edward Neal. A Simple Overview of Canon Law [online]. Canonlaw.info, rev. 2013-06-11 [cit. 2023-02-01]. Dostupné online. (angličtina)

[11] ALESANDRO, John. The Code of Canon Law: Twenty-Five Years Later. New Theology Review. 5. 2008, s. 5–15. Dostupné online. (angličtina)

[12] Code of Canon Law [online]. IntraText, rev. 2013-01-11 [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)

[13] KARL, Keating. What is the Catholic Church's official position on Freemasonry? [online]. ewtn.com [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)

[14] ŠEPER, Franjo; HAMER, Jérôme. Declaration concerning status of Catholics becoming Freemasons [online]. Sacred Congregation for the Doctrine of the Faith, 1981-02-17 [cit. 2023-02-26]. Dostupné online. (angličtina)

[15] RATZINGER, Joseph; HAMER, Jérôme. Declaration on Masonic associations [online]. Sacred Congregation for the Doctrine of the Faith, 1983-11-26 [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)

[16] PULLELLA, Philip. Pope revises Church law, updates rules on sexual abuse [online]. Reuters, 2021-06-01, rev. 2021-06-02 [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)

[17] New Book VI of the Code of Canon Law, 01.06.2021 [online]. Vatican Bulletin. Holy See Press Office, 2021-06-01, rev. 2021-06-02 [cit. 2023-02-06]. Dostupné online. (angličtina)

[18] JAN PAVEL II. Ad tuendam fidem (Motu Proprio) [online]. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 1998-05-18, rev. 2018-03-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[19] BENEDIKT XVI. Omnium in Mentem (Motu Proprio) [online]. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 2009-12-15, rev. 2018-03-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[20] GAVIN, Fintan. Leaving the Catholic Church no Longer Possible". [online]. technomancy.org, 2010-10-29 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[21] PAPEŽ FRANTIŠEK. Mitis Iudex Dominus Iesus (Motu Proprio) [online]. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 2015-08-15, rev. 2018-03-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[22] Pope Francis reforms Church law in marital nullity trials [online]. Vatican Radio, rev. 2015-09-08 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[23] PAPEŽ FRANTIŠEK. De concordia inter codices (Motu Proprio) [online]. Dicastero per la Comunicazione – Libreria Editrice Vaticana, 2016-05-31, rev. 2018-03-10 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (latina)

[24] PAPEŽ FRANTIŠEK. Magnum Principium (Motu Proprio) [online]. Dicastero per la Comunicazione – Libreria Editrice Vaticana, 2017-09-09, rev. 2018-03-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[25] Pope Francis: New rules for religious life [online]. VaticanNews.va, rev. 2019-03-26 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[26] PAPEŽ FRANTIŠEK. Authenticum charismatis [online]. Dicastero per la Comunicazione – Libreria Editrice Vaticana, 2020-11-01, rev. 2020-11-04 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (latina)

[27] BROCKHAUS, Hannah. Pope Francis requires bishops to have Vatican permission for new diocesan religious institutes [online]. CNA, 2020-11-04 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[28] Pope Francis: Ministries of lector and acolyte to be open to women [online]. Vatican News, 2021-01-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[29] MARES, Courtney. Pope Francis admits women to ministries of lector and acolyte in new motu proprio [online]. Catholic News Agency, 2021-01-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[30] Francis changes Catholic Church law: women explicitly allowed as lectors, altar servers [online]. National Catholic Reporter, 2021-01-11 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[31] Vatican tells bishops to get serious on crime and punishment [online]. Crux, 2021-06-01, rev. 2021-06-10 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[32] Press Conference to present the new Book VI of the Code of Canon Law [online]. press.vatican.va, 2021-06-03 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[33] CARDINALE, Gianni. Sistema penale. Giro di vite sui reati nella Chiesa. La giustizia „abbraccia“ la carità [online]. avvenire.it, 2021-12-09, rev. 2021-12-21 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (italština)

[34] Pope Francis changes 10 articles of the Code of Canon Law, which rules the Church [online]. Catholic News Agency, rev. 2022-02-22 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[35] MARES, Courtney. Pope Francis updates canon law on dismissal from religious institutes [online]. Catholic News Agency, 2022-04-26 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (angličtina)

[36] BROCKHAUS, Hannah. Pope Francis changes rules for major superiors of religious orders [online]. Catholic News Agency, 2022-05-18 [cit. 2023-02-08]. Dostupné online. (angličtina)

[37] Pope Francis allows lay members to govern clerical religious orders [online]. The Pillar, 2022-05-18 [cit. 2023-02-08]. Dostupné online. (angličtina)

[38] CCEO – Table of Contents – IntraText CT [online]. intratext.com, rev. 2018-04-03 [cit. 2023-02-08]. Dostupné online. (angličtina)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]